Bustě Dantově nad mým stolem.

Jaroslav Vrchlický

Bustě Dantově nad mým stolem.
I. I.
Již léta, Otče, stojíš nad mým stolem, jsi obeznámen s každým snem i bolem, jenž stihl mne, zřels v mnohý tvůrčí ples; však ještě nikdy, co nás sepjal Osud na dráze života, jsi nezřel dosud v mé dumy přísně jako dnes! II. II.
Můj zpovědníku z bronzu! Před tvou tváří přec jasno leží vše, co v nitru sváří se potyček a bojů, snah a dum. Ty všecko znáš, vše víš, vznik mojí písně až k zrání stopuješ – proč dnes tak přísně jsi stáhl obočí, nos schýlil k rtům? III. III.
Co’s uzřel v duši mémé, kdy’s pátral tiše ve jejích závitcích, snad z pekel říše neznámou tobě cizí spirálu? Chceš souditi mne pro to, co mi cizí? 103 Já nevím, chvím se, odvaha mně mizí jak plavci na útesu korálů. IV. IV.
V čem chybil jsem? Mluv, soudče neúprosný! Však uvaž, nebyl vždycky pažit rosný mně celý život – nebyl tobě též! Ty rovněž dobře poznal’s, co je žena, ty víš, co práce jest, jak štěká fena, dnes pomluva a zítra závist, lež! V. V.
Ty víš, kam velké vzmachy k světlu stačí. Ty’s orlem letěl, my kam cestou račí, buď shovívavým proto, nevrašť skráň! Víš nejlíp sám, co je to v klidu chvíli, když stojí při nás velký fantom bílý, dnes Bice – zítra poesie laň. VI. VI.
Ty víš, co pouť jest, cizí schody šlapat, chtít celé slunce a vždy ve tmách tápat, svůj vážit verš, by vždycky plně zněl; též nejednou jsi, skráň ve mračen stínu, sny těžkou na Gentuccy měkkém klínu – vyhnancův asyl – na verš zapomněl. VII. VII.
Tak nemrač se již, hněvné rysy zjasni! V sled všecko bude nejkrásnější básní. 104 Ne básník, za něj čas ji dozpívá, ó, potom v mé, zlíbané smrtí vrásky tvá bronzová tvář, plna svaté lásky se – pevně věřím – vlídně zadívá. 105

Básně v knize Rok básníkův: