Kovkop.

Jaroslav Vrchlický

Kovkop.
Kovkopovu cením práci, na znak leží v hlubině, kam se každou ranou ztrácí. Ale srdcem kam se vrací v každé mrtvé vteřině? Kopá, skály rve a drtí, nitku stříbra najít jen; tu jej děs a výpar škrtí, stále v obličej zří smrti v hloubi sám, tak opuštěn! Kdož ví, jak je tenká stěna, za níž hučí vody proud? Hravě můž’ být proražena, ukáže mu, žití cena jak je vratká v tísni pout! Stejně všem nám v zmatcích žití, losu taj – to voda jest, slyšíš ji i v sny své hřmíti, démonické vlnobití a ty’s v tmách – kde promyk hvězd? 125 Rád jsi v sled, když ostré vání skráně tvoje zasáhne. Hodina již padla. – Dlaní suchou v koši umírání Smrt když tebe vytáhne. 126