Kovkop.
Kovkopovu cením práci,
na znak leží v hlubině,
kam se každou ranou ztrácí.
Ale srdcem kam se vrací
v každé mrtvé vteřině?
Kopá, skály rve a drtí,
nitku stříbra najít jen;
tu jej děs a výpar škrtí,
stále v obličej zří smrti
v hloubi sám, tak opuštěn!
Kdož ví, jak je tenká stěna,
za níž hučí vody proud?
Hravě můž’ být proražena,
ukáže mu, žití cena
jak je vratká v tísni pout!
Stejně všem nám v zmatcích žití,
losu taj – to voda jest,
slyšíš ji i v sny své hřmíti,
démonické vlnobití
a ty’s v tmách – kde promyk hvězd?
125
Rád jsi v sled, když ostré vání
skráně tvoje zasáhne.
Hodina již padla. – Dlaní
suchou v koši umírání
Smrt když tebe vytáhne.
126