Templa serena.

Templa serena. (F. X. Dvořákovi.)
Ční kdesi v daleku na mramorových tesích, o jejichž úpatí se darmo láme vlna; mdlý poutník v močálech kol bloudí nebo v lesích, však visionů jich jest jeho duše plna. Je vidí před sebou jak věže Montsalvače, jak báně hvězdnaté edenských monastýrů, kde lačnou duší svou a zmdlenou tíhou pláče, by v posled přiklonil ku plné číši míru. Jak bájné mečety před zrakem jeho rostou, jak vzdušné pagody se sterých zvonků písní; ó kterak dospěti k nim s duší děcka prostou! Co sladkých ještě snů mdlá duše jeho vysní! Ať v nich se Irmensul či přísný Jahve skrývá, ať vlídný Ježíš tam se ku trpícím sklání, zvěst o nich ve srdcích všem opuštěným zpívá a láká k věčnému tam lásky přijímání! [93] Ční kdesi v daleku, to dál se přejít musí, ten močál přebrodit a skalisko to slézti, vše v duši potlačit, co svírá ji a dusí, než vzkvete na dně jí modravý lotos, štěstí! A jak jen rozkvete, tu jako náhlým divem se dálné obzory otevrou v lepší kraje a v luny opalu tak dojemném a tklivém se pro vždy vyplní ta o nich krásná báje. Ó dómy pokoje! Ó chrámy míru, ticha, vy luzné ostrovy na ňadrech bouřných moří, k vám duše ztýraná a unavená vzdychá jak plavec k majáku, jejž spatří na předhoří! Ó dómy mystické, ó přístavy, ó stíny, jež v duši padáte již ve objetí tuše, jak dojíti jen k vám? Lze výš, lze do hlubiny, čím při tom musí dřív nám vykrvácet duše? Je třeba zapřít dřív, čím v mladosti jsme vzpláli? Je třeba zdeptat dřív, co kdys nám slulo božství? Je třeba slézti vše kol netečnosti skály a bradla zhrdání, jichž kol se kupí množství? Jak staří asketi je nutno zbičovati svou duši do krve; než vaše na cimbuří, jež lidstva ideal svou věčnou zoří zlatí, se vyšplhati lze, mít lví spár a pléc tuří? 94 Ó sedmikráso niv, ó pěnice ty polí, kam touto závratnou chceš odhodlat se drahou? Máš v sobě síly dost, než staneš na vrcholi, a síly, pravdu tam bys objat mohla nahou? – Ční kdesi v daleku – a noha chodce vázne, však svítí do srdce jich okna ozářená... Ó cesty úpalem, ó cesty v noci mrazné, ó nohy zemdlené, ó duše unavená! Však ony ční a ční a do tmy planou věkům, to smyslů šálení, když začnou se zas dálit, či moh’ bys, zbabělče, podlehna pýchy vztekům, jak druhdy Herostrat,Herostrat je v duši vlastní spálit? 95