Náměsíčný.

Náměsíčný.
Spím a v snu tvůj bledý kruh jak se jemně snáší ke mně jako tiché noci duch! Spím, však za mne, vím, ty bdíš, jak v dál plyneš, kam mi kyneškyneš, v jakou světlou duchů říš! Těžký sen mé údy spjal! Ty jej drtíš, ač mne škrtíš, dál mne lákáš dál a dál. A já vstávám – sotva vím, dál se stáčím, s tebou kráčím, skrze modré noci dým. K oknu lákáš, civíš tam, ach, co zkusím! A já musím vrhnouti se v náruč tmám! 78 A já kráčím samý sen, v děsné slasti nad propastí, nad bezednem zavěšen! A já kráčím, – musím spát, kdo mne drží nad tou strží, abych nesřítil se v pád? Jaká síla magická dál mne vede v záři bledé, lampo nebes mystická? A já musím za tebou dále jíti a se zpíti hloubky, dálky velebou! Spím, však všecko procítím, kam se šinu? Spadnu? Zhynu? krok! – VšakVšak, div, se nezřítím! VizViz, v tom symbol žití jest! Hrdý, němý nad stržemi nést se bludných lidských cest! 79 Chvět se – ale nespadnout, slyšet z dálky lidské války řev a chřest těch sterých pout! Kráčím dál a stále spím v záři bledé, kdo mne vede, že se v lože navrátím? 80