Večer po bouři.

Jaroslav Vrchlický

Večer po bouři.
Večerem vlahým po silné bouři obilnou mezí jsem šel, zřel, jak se z lesů přede mnou kouří, co kraj se v západu skvěl. Kterak jsem kráčel, zvolna jsem cítil, v dálku co zrak se pnul, dávný jak žal můj v spár srdce chytil, v hlubině znovu se hnul. K němu jsem pravil: „Příšerný hostehoste, zbývá tam cos ještě rvát? Pod spárem tvým což znova tam roste, co rveš, jsem Prometheus snad? Dost jsi již hlodal, potřeba klidu srdcem mým bouří jak zvon, poznal jsem každou života bídu, každý vzlyk, kletbu i ston. Ztratil jsem všecko, jenom ne víru, dobředobře, že vítězná jest, silný tím jedině žít mohu v míru bludištěm lidských všech cest. 19 Ztratil jsem všecko, jenom ne tužbu, zladěn v klid pro věčnost zrát, zdeptat svou pýchu, chtíčů všech službu, cítím již vrcholků chlad. Proto již dosti, hni se, zlý hoste, opusť mé srdce, jest čas, srdce to tiché, věřící, prostéprosté, ku žatvě dozrálý klas...“ Co tak jsem mluvil k bolesti svojí, tu, tiše jak v struny by sáh’, jsem cítil mizet ji – V kouře snad roji nad les stín její táh’?... 20