Cestou k matce.

Jaroslav Vrchlický

Cestou k matce.
Krajina sněhu popraškem bílá, v obzoru v těžkou mlhu se slila, mým koním nechce se k předu – a přece k matce své jedu. Vzduch je tak chladný, palčivý tak, a štípá to v tváře, žehá to v zrak, sta bílých tříští se hvězd v koleje vyjetých cest. Já klidně hledím v závoje mhám, ty kolem cesty pokojně stojí, ty v prázdných polích vrou a se rojí, jakby se ptaly, z blízka i z dáli: po letech pro svou matku co mám? Mně svírá to hrdlo, dál jedu a jedu, a koním nechce se k předu. Což ten pár rozbitých obrovských snů, co ta poušť prázdných, ničemných dnů, 69 jež s sebou vedu, je těžká tak, skrz mlhy dým že koňům mým nechce se k předu? 70