Cestou k matce.
Krajina sněhu popraškem bílá,
v obzoru v těžkou mlhu se slila,
mým koním nechce se k předu –
a přece k matce své jedu.
Vzduch je tak chladný, palčivý tak,
a štípá to v tváře, žehá to v zrak,
sta bílých tříští se hvězd
v koleje vyjetých cest.
Já klidně hledím v závoje mhám,
ty kolem cesty pokojně stojí,
ty v prázdných polích vrou a se rojí,
jakby se ptaly,
z blízka i z dáli:
po letech pro svou matku co mám?
Mně svírá to hrdlo, dál jedu a jedu,
a koním nechce se k předu.
Což ten pár rozbitých obrovských snů,
co ta poušť prázdných, ničemných dnů,
69
jež s sebou vedu,
je těžká tak, skrz mlhy dým
že koňům mým
nechce se k předu?
70