Hřbitov v polích.

Hřbitov v polích.
Tak šel jsem o poledni, vedro bylo, a šel jsem samých klasů mořem dál, tu zdivo přede mnou se objevilo, to malý hřbitov v polí středu stál. Pár stromů v koutech nad hroby se chvělo, kříž hlavní časem shnilý zhroucen pad’, na zeď, kde ostruží jej ovíjelo, se sypal šípků celý vodopád. Ty hroby skoro srovnány již s drnem jak vlny, které v pevný tvar jal čas, se třásly v slunci, kryté hlohu trnem, co za zdí bujně dál se vlnil klas. Z těch každý v cvrčků písni žití zpíval ve šperku chrp a máků, koukolu, já přes zeď zhroucenou se Smrti díval v tvář bez naděje, též však bez bolu. Mně zdálo se, že moje krev to cítí, ty klasy obléhají hřbitov ten, v sluch Smrti křičí: My jsme, my jsme Žití! a šumí sladce v mrtvých spáčů sen. 114 Ba přerůstají zeď již rozdrolenou, již z mrtvých rostou, kříž už zkácený svou zlatou vlnící se kryjí stěnou i nápis pod ním chudě zlacený. A tu jsem cítil v srdce svého hloubi: v číš žití malou kapkou zmar když pad’, jak s ním ta splývá, proplétá se, snoubí a v sled se mění v život napořád! 115