Lekce astronomická.

Lekce astronomická. (Prof. Ed. Albertovi.)
My seděli pod starým altanem, byl večer teplý a vlahý, a děvčata tančila parkánem, ač srpen, tmělo se záhy. A nebesy kmitlo zas tisíc hvězd ve záři sladké a třpytné, tak jako když světloška v tmavý klest svou malou lampičkou slítne. Před villou byl postaven teleskop; my plni důvěry k němu jsme hledali v měsíci sled lidských stop – a v posled smáli se všemu. Tu děvčata stoupala na špičky, můj bože, co jen tam zřela? Mně byly ty hvězdy jak včeličky a měsíc větší jen včela. Oč přiblížit k sobě chcem dálný kraj, co bradla nám měsíce poví? jen stará to domněnka, starý taj, lze těžko říci to slovy! 122 I Saturnus s prsteny svými pak nás dráždil, viděli jsme je, co platno však namáhat sobě zrak, hlas dívčí vedle se směje. Tam propasti, bradla a tůně jsou, kraj luny jak roztřepen dole, zřím do výše k měsíci, ale tmou smích dětský zaznívá v kole. I řeknu si: Bože můj, kam to zřím, co toužím, chytám a žádám? Před nejmenším líbezným tvorem tvým, před děckem v úžas tu padám. Co teleskop říci mi může víc než dětský hlahol ten jarý? Ó legie! Světy! Vás stotisíc! ó modré, zelené žáry! Ó rozseté světy v dál vesmírem a žhoucí, zářící po věk: Mně řekne víc sirá ta v mlhách zem a na niní trpící člověk! My seděli pod starým altanem, byl večer teplý a vlahý, a děvčata tančila parkánem, ač srpen – tmělo se záhy. 123 My patřili po řadě v teleskop na měsíc, Saturna tiše, a celý kosmos byl jediný hrob, zkad žití moment jen dýše. Ten pochopen námi byl v chvíli té, dík budiž vysloven za to, vše do kola měsícem polité a v stínech zlato jen, zlato! 124