Lekce astronomická.
(Prof. Ed. Albertovi.)
My seděli pod starým altanem,
byl večer teplý a vlahý,
a děvčata tančila parkánem,
ač srpen, tmělo se záhy.
A nebesy kmitlo zas tisíc hvězd
ve záři sladké a třpytné,
tak jako když světloška v tmavý klest
svou malou lampičkou slítne.
Před villou byl postaven teleskop;
my plni důvěry k němu
jsme hledali v měsíci sled lidských stop –
a v posled smáli se všemu.
Tu děvčata stoupala na špičky,
můj bože, co jen tam zřela?
Mně byly ty hvězdy jak včeličky
a měsíc větší jen včela.
Oč přiblížit k sobě chcem dálný kraj,
co bradla nám měsíce poví?
jen stará to domněnka, starý taj,
lze těžko říci to slovy!
122
I Saturnus s prsteny svými pak
nás dráždil, viděli jsme je,
co platno však namáhat sobě zrak,
hlas dívčí vedle se směje.
Tam propasti, bradla a tůně jsou,
kraj luny jak roztřepen dole,
zřím do výše k měsíci, ale tmou
smích dětský zaznívá v kole.
I řeknu si: Bože můj, kam to zřím,
co toužím, chytám a žádám?
Před nejmenším líbezným tvorem tvým,
před děckem v úžas tu padám.
Co teleskop říci mi může víc
než dětský hlahol ten jarý?
Ó legie! Světy! Vás stotisíc!
ó modré, zelené žáry!
Ó rozseté světy v dál vesmírem
a žhoucí, zářící po věk:
Mně řekne víc sirá ta v mlhách zem
a na niní trpící člověk!
My seděli pod starým altanem,
byl večer teplý a vlahý,
a děvčata tančila parkánem,
ač srpen – tmělo se záhy.
123
My patřili po řadě v teleskop
na měsíc, Saturna tiše,
a celý kosmos byl jediný hrob,
zkad žití moment jen dýše.
Ten pochopen námi byl v chvíli té,
dík budiž vysloven za to,
vše do kola měsícem polité
a v stínech zlato jen, zlato!
124