List k srdci.

List k srdci.
Ach, ano! Je to pravda. Což my víme, již týráme se, jest-li ještě zítra žít budem? – Pravdu tu když pochopíme, pak musí usnouti štír každý nitra. Ach, ano, je to pravda. Kdo by tady zbyl, věčného by červa v srdci nosil, po lásce věčně umíral by hlady, své marně památky by slzou rosil. Ach, ano! Je to pravda. Jen co máme, čím v skutku jsme si, pravé jest a ryzí, to píšeme si, tím se skolébáme a proti sobě dlíme – jako cizí. „Tvou hlavu líbám“ – zde to psáno stojístojí, a přece nelíbáš ji v skutečnosti, jen pomnipomni, tvojí jakými jest boji, jak dřív, než myslíš, zlíbáš její kosti! To říci sobě – říci, to je málo, se řídit podle toho, šlo by lépe, o štěstí by se nejenom nám zdálo vzdor fatu, o němž víme, že jest slepé. 40 To cítit vždy: visíme nad propastí a visíme jen pouhou pavučinou, tož držme se, věř, není větší slasti než držeti se nad prohlubní stinnou! Je líto chvilky, líto okamžiku. Jsme dnes, je pravda; – budeme však zítra? Za námi osud brousí svoji dýku, než pochopíme záhady vše nitra. A když je pochopíme, bude pozdě, tož pevněj chyťme se a nechme stmívat se kolem vše – je žalno slyšet v hvozdě po západu sledního ptáka zpívat! 41