List k srdci.
Ach, ano! Je to pravda. Což my víme,
již týráme se, jest-li ještě zítra
žít budem? – Pravdu tu když pochopíme,
pak musí usnouti štír každý nitra.
Ach, ano, je to pravda. Kdo by tady
zbyl, věčného by červa v srdci nosil,
po lásce věčně umíral by hlady,
své marně památky by slzou rosil.
Ach, ano! Je to pravda. Jen co máme,
čím v skutku jsme si, pravé jest a ryzí,
to píšeme si, tím se skolébáme
a proti sobě dlíme – jako cizí.
„Tvou hlavu líbám“ – zde to psáno stojístojí,
a přece nelíbáš ji v skutečnosti,
jen pomnipomni, tvojí jakými jest boji,
jak dřív, než myslíš, zlíbáš její kosti!
To říci sobě – říci, to je málo,
se řídit podle toho, šlo by lépe,
o štěstí by se nejenom nám zdálo
vzdor fatu, o němž víme, že jest slepé.
40
To cítit vždy: visíme nad propastí
a visíme jen pouhou pavučinou,
tož držme se, věř, není větší slasti
než držeti se nad prohlubní stinnou!
Je líto chvilky, líto okamžiku.
Jsme dnes, je pravda; – budeme však zítra?
Za námi osud brousí svoji dýku,
než pochopíme záhady vše nitra.
A když je pochopíme, bude pozdě,
tož pevněj chyťme se a nechme stmívat
se kolem vše – je žalno slyšet v hvozdě
po západu sledního ptáka zpívat!
41