Přání.

Jaroslav Vrchlický

Přání.
Tak jednou moci, Bože, jen jednou, jedenkrát vstát s lehkým srdcem z lože a do polí se brát. A vidět, skřivan letí, se hrouží ve blankyt a klesá v perel změti, když dopěl, na pažit. A cítit slunce hřáti, tát v zlato na polích, a klidně dál se bráti tak bez výčitek, tich. Čekanku, petrklíče zřít podél cesty kvést, jiného nemít chtíče než to, co věčným jest. Svou duši promítnouti v přírody život, ruch, jak vlna lehce plouti dál v zakletý ten kruh. 53 Kde „jest“ a „není“ mizí, kde pouze trvání svou věrnou peruť ryzí nad snícím uklání. A vidět bolest svoji, jak z žil všech odtéká, zřít v konec všemu boji, co štěstí člověka! 54