Štěrk.

Jaroslav Vrchlický

Štěrk.
Jen plné, těžké, ryzí zlato chtěl z hlubin duše své bych rvát, což mohu věru někdy za to, že prostý štěrk mi v dlaně pad’? Měl sílu bych jej odhoditi, po různu takých najdeš kdes, však hlednu blíže a on svítí, ryh třpytných v sobě tají směs. A rýhy ty se v arabesky tak divně pletou do kola, tu stříbrem planou jejich lesky, tam živé zlato plápolá. Jen v prášku ovšem, zlato přece, i zvedám zbožně i ten štěrk, když kus nene, aspoň písek v řece snad stačí na milenky šperk. A také dobře, nestačí-li, toť básníkův jak ideal: mne aspoň bavil krátkou chvílichvíli, a přece kmitl se a plál! 116