Na suché sněti.

Jaroslav Vrchlický

Na suché sněti.
Vše listí spadlo. Snět dál pevně drží, k ní tulí se vždy posud hnízdo ptačí, jdoucímu kol to k přemýšlení stačí nad myšlének i nejčernějších strží. V sklon století co ještě víc tu chceme? Ať spadlo listí – hnízdo drží pevně, jím vítr zimní třese, cloumá hněvně. V tom hnízdě symbol svůj my nalezneme. Nechť vše se bortí, nechť se všecko kácí, to hnízdo stojí, přestojí zlé zkoušky, a tak my budem píti nové doušky zas plesu, žití po vší resignaci. Svět pustý, vášní míč se divě zmítá; vše střásl vichr, květy dřív, pak listy, sdral růží purpur, hroznů amethysty, jen větví kostra chodci v zrak se kmitá. Však tato drží hnízdo svoje stále, tam v bouři nová ptačí druž se líhne. I hnízdo spadne též – a kdo je zdvihne? Však ptáci budou v jaře zpívat dále. 29