Na suché sněti.
Vše listí spadlo. Snět dál pevně drží,
k ní tulí se vždy posud hnízdo ptačí,
jdoucímu kol to k přemýšlení stačí
nad myšlének i nejčernějších strží.
V sklon století co ještě víc tu chceme?
Ať spadlo listí – hnízdo drží pevně,
jím vítr zimní třese, cloumá hněvně.
V tom hnízdě symbol svůj my nalezneme.
Nechť vše se bortí, nechť se všecko kácí,
to hnízdo stojí, přestojí zlé zkoušky,
a tak my budem píti nové doušky
zas plesu, žití po vší resignaci.
Svět pustý, vášní míč se divě zmítá;
vše střásl vichr, květy dřív, pak listy,
sdral růží purpur, hroznů amethysty,
jen větví kostra chodci v zrak se kmitá.
Však tato drží hnízdo svoje stále,
tam v bouři nová ptačí druž se líhne.
I hnízdo spadne též – a kdo je zdvihne?
Však ptáci budou v jaře zpívat dále.
29