Kraj v sněhu.

Jaroslav Vrchlický

Kraj v sněhu.
Nad sněžnou pláň, jež plna chladného jasu, se dojat divnou něhou chýlím, jak bych se skláněl vzpomínkou zašlých časů ku drahým hlavám, stářím bílým. Po sněžné pláni zimního slunce záře se míhá a stkvěje, těká a skáče, tak jakoby nad moře bez břehů, v páře to zbloudilé těkalo ptáče. A oko mé těká po tom bílém poli, hlas škrcen slzami v hrdle vázne... V tom jasu mrazivém srdce tak bolí jako ty pláně kol prázdné, ach prázdné! [11]