F. X. Svobodovi.

Jaroslav Vrchlický

F. X. Svobodovi.
Co můžem druhu říci druh? Ve povinnosti spjati kruh, jdem oba ve jhu stejném dál; jen chvílí se nám uvolní; a v těch se srdce rozbolní a pláče Ideal! Však jen přec v tento okamžik jsme sví a volní, bohu dík, a řeknem všecko, co jen chcem; nám život – moře zpěněné – své šepty svěří ztajené, čím dýchá dnem i snem. Jak škebli k uchu bysi chyt’, jen v hudbu její zachytit to vše, co kol se ozývá, co myšlénka jest, co jest sen, čím otrok jsi, čím svoboden, co zraje, uhnívá! A v sled je všecko jeden proud; jen moci od moře se hnout, to lne až v obzor mlhavý; můj bratře, já tu sedím sám, a číši svoji pozvedám jen Tobě na zdraví! 131