F. X. Svobodovi.
Co můžem druhu říci druh?
Ve povinnosti spjati kruh,
jdem oba ve jhu stejném dál;
jen chvílí se nám uvolní;
a v těch se srdce rozbolní
a pláče Ideal!
Však jen přec v tento okamžik
jsme sví a volní, bohu dík,
a řeknem všecko, co jen chcem;
nám život – moře zpěněné –
své šepty svěří ztajené,
čím dýchá dnem i snem.
Jak škebli k uchu bysi chyt’,
jen v hudbu její zachytit
to vše, co kol se ozývá,
co myšlénka jest, co jest sen,
čím otrok jsi, čím svoboden,
co zraje, uhnívá!
A v sled je všecko jeden proud;
jen moci od moře se hnout,
to lne až v obzor mlhavý;
můj bratře, já tu sedím sám,
a číši svoji pozvedám
jen Tobě na zdraví!
131