První ples mé dcery.

Jaroslav Vrchlický

První ples mé dcery.
Jak rosný květ jsi přišla, bys mi s bohem dala, jdeš, kam tě poprv tance svůdná víla zvala, těch slastí, dítě mé, já nikdy nepoznal; já v trudu vyrost’ jen a v trpké resignaci, já každý žití den jsem krušnou dobyl prací a z něho sklízel za žeň – žal. Jen štěstím bude-li ti kouzelný svět mládí, jsem spokojen v svém klidu, čas ať dál si pádí... Já čekám na tebe, noc orlojem jde dál... Ty rdíš se, usmíváš v úspěchů prvních zdobě, jak moh’ bych, dítě mé, to záviděti tobě, co sám jsem nepoznal? Ať čas jen letí dále, vyčkám v práci stálé, sám děcko s verši svými; v zářícím ty sále, jenž cizí byl mi vždy, ti vzrůstá ideal, ó kvěť mi, lilie má, svět sám tak chce tomu, rád zlíbám víčka tvá, až přijdeš mi zas domů, za slasti, jichž jsem nepoznal. 42