První ples mé dcery.
Jak rosný květ jsi přišla, bys mi s bohem dala,
jdeš, kam tě poprv tance svůdná víla zvala,
těch slastí, dítě mé, já nikdy nepoznal;
já v trudu vyrost’ jen a v trpké resignaci,
já každý žití den jsem krušnou dobyl prací
a z něho sklízel za žeň – žal.
Jen štěstím bude-li ti kouzelný svět mládí,
jsem spokojen v svém klidu, čas ať dál si pádí...
Já čekám na tebe, noc orlojem jde dál...
Ty rdíš se, usmíváš v úspěchů prvních zdobě,
jak moh’ bych, dítě mé, to záviděti tobě,
co sám jsem nepoznal?
Ať čas jen letí dále, vyčkám v práci stálé,
sám děcko s verši svými; v zářícím ty sále,
jenž cizí byl mi vždy, ti vzrůstá ideal,
ó kvěť mi, lilie má, svět sám tak chce tomu,
rád zlíbám víčka tvá, až přijdeš mi zas domů,
za slasti, jichž jsem nepoznal.
42