Meditace.

Jaroslav Vrchlický

Meditace.
V park poesie velký, světu ztracený, rád zbloudím a tam chytám všecky ozvěny, jež se v listí třesou, jež se s větví nesou, jásající i ty stlumeny. Rád vyzníti je nechám v srdci moderním, ta echa velkých otců, dlouho o nich sním, v posled všecko žití k nim se zpátky řítí labyrintem kosmu tajemným. Ó mystičtí vy ptáci luhů edenských! Ó že hlas váš se ztrácí v hlahol náš a smích! Křídla hvězdotkaná! Rána sladká mana prší z vás, ji zbožně chytám, tich. Co z hluboka kdy znělo, já jsem v duši chyt’, váš každý atom zářný, každý třpyt a svit. Čeho více třeba? To je dosti chleba na píď, kterou zovem žít a mřít. 47