Setkání.

Jaroslav Vrchlický

Setkání.
Mně obrys muže v stín cesty pad’. Po práci venkovan domů šel snad. Též možno, že chodec v cestu mi vběh’, jenž v šeru pomýšlí na nocleh. V úvalu cesty jak se mih,’mih’, kýs pocit nejistý ve mně zdvih.’zdvih’. Ne že bych škůdce snad se bál, spíš proto, v duši že jsem se ptal: Kam jdeš, ó pozdní chodče, a jak? Máš v duši jas večera či mrak? Hrot výčitky máš v hrudi své? Zda marná lítost srdce ti rve? Kde a jak ztišíš hluboký žel, v kterém jsi stínem okolo šel? 65 Šel, kmitl se v šeru jak mlhy pruh, ne jako člověk, spíš jeho duch. A jaký byl to neznámý cit, jenž za tebou nutil mne zřít? 66