Doznívání.

Jaroslav Vrchlický

Doznívání.
Poslední akcenty, kadence pomalu splývají zvolna, samy se splítají do věnce, nota jich tiše jest bolná. Není to sžíravý smutek víc, je to jen resignace, je to jen poklidně mužná líc, přehled jen hotové práce. Nanejvýš hluboký vzdech to jest, jiné, co lepší být mělo, celkem to v tváři věčných hvězd poctivé, zbrázděné čelo. Poslední akcenty, kadence! Tklivého cos v nich se loučí, vyznívá, doznívá přetence, jiskry jak v hasnoucí louči. To snad se v ohni bolesti mé taví mé Psychy křídla, by splynula v poklid, jejž tušíme, kams do věčnosti zřídla! [7]