Hřbitov v polích.
Tak šel jsem o poledni, vedro bylo,
a šel jsem samých klasů mořem dál,
tu zdivo přede mnou se objevilo,
to malý hřbitov v polí středu stál.
Pár stromů v koutech nad hroby se chvělo,
kříž hlavní časem shnilý zhroucen pad’,
na zeď, kde ostruží jej ovíjelo,
se sypal šípků celý vodopád.
Ty hroby skoro srovnány již s drnem
jak vlny, které v pevný tvar jal čas,
se třásly v slunci, kryté hlohu trnem,
co za zdí bujně dál se vlnil klas.
Z těch každý v cvrčků písni žití zpíval
ve šperku chrp a máků, koukolu,
já přes zeď zhroucenou se Smrti díval
v tvář bez naděje, též však bez bolu.
Mně zdálo se, že moje krev to cítí,
ty klasy obléhají hřbitov ten,
v sluch Smrti křičí: My jsme, my jsme Žití!
a šumí sladce v mrtvých spáčů sen.
114
Ba přerůstají zeď již rozdrolenou,
již z mrtvých rostou, kříž už zkácený
svou zlatou vlnící se kryjí stěnou
i nápis pod ním chudě zlacený.
A tu jsem cítil v srdce svého hloubi:
v číš žití malou kapkou zmar když pad’,
jak s ním ta splývá, proplétá se, snoubí
a v sled se mění v život napořád!
115