Ční kdesi v daleku na mramorových tesích,
o jejichž úpatí se darmo láme vlna;
mdlý poutník v močálech kol bloudí nebo v lesích,
však visionů jich jest jeho duše plna.
Je vidí před sebou jak věže Montsalvače,
jak báně hvězdnaté edenských monastýrů,
kde lačnou duší svou a zmdlenou tíhou pláče,
by v posled přiklonil ku plné číši míru.
Jak bájné mečety před zrakem jeho rostou,
jak vzdušné pagody se sterých zvonků písní;
ó kterak dospěti k nim s duší děcka prostou!
Co sladkých ještě snů mdlá duše jeho vysní!
Ať v nich se Irmensul či přísný Jahve skrývá,
ať vlídný Ježíš tam se ku trpícím sklání,
zvěst o nich ve srdcích všem opuštěným zpívá
a láká k věčnému tam lásky přijímání!
Ční kdesi v daleku, to dál se přejít musí,
ten močál přebrodit a skalisko to slézti,
vše v duši potlačit, co svírá ji a dusí,
než vzkvete na dně jí modravý lotos, štěstí!
A jak jen rozkvete, tu jako náhlým divem
se dálné obzory otevrou v lepší kraje
a v luny opalu tak dojemném a tklivém
se pro vždy vyplní ta o nich krásná báje.
Ó dómy pokoje! Ó chrámy míru, ticha,
vy luzné ostrovy na ňadrech bouřných moří,
k vám duše ztýraná a unavená vzdychá
jak plavec k majáku, jejž spatří na předhoří!
Ó dómy mystické, ó přístavy, ó stíny,
jež v duši padáte již ve objetí tuše,
jak dojíti jen k vám? Lze výš, lze do hlubiny,
čím při tom musí dřív nám vykrvácet duše?
Je třeba zapřít dřív, čím v mladosti jsme vzpláli?
Je třeba zdeptat dřív, co kdys nám slulo božství?
Je třeba slézti vše kol netečnosti skály
a bradla zhrdání, jichž kol se kupí množství?
Jak staří asketi je nutno zbičovati
svou duši do krve; než vaše na cimbuří,
jež lidstva ideal svou věčnou zoří zlatí,
se vyšplhati lze, mít lví spár a pléc tuří?
Ó sedmikráso niv, ó pěnice ty polí,
kam touto závratnou chceš odhodlat se drahou?
Máš v sobě síly dost, než staneš na vrcholi,
a síly, pravdu tam bys objat mohla nahou? –
Ční kdesi v daleku – a noha chodce vázne,
však svítí do srdce jich okna ozářená...
Ó cesty úpalem, ó cesty v noci mrazné,
ó nohy zemdlené, ó duše unavená!
Však ony ční a ční a do tmy planou věkům,
to smyslů šálení, když začnou se zas dálit,
či moh’ bys, zbabělče, podlehna pýchy vztekům,
jak druhdy Herostrat je v duši vlastní spálit?