Prach pozvedal se na Lybické poušti,
a v duchů rej se měnil fantastický,
skřek divoký tu vzduchu vlna pouští
půl zvířecí, jak tygří, zpola lidský,
tam z oasy, jejížto klidné houští
se na azuru kreslí jako vždycky
a palem nad obrysem, jenž plá stmělý,
žhne nebe jako maluje ho Wehli.
A křik jde blíž jak pochod triumfalný,
jak Samuma titanská epopej,
jak v gigantický Aetny kráter skalný
„Jo, Evoe!“ bacchantek výskne rej,
jak onen pláč, tak zoufalý a žalný,
jejž Dantův úchvatný nám líčí děj,
jak věčný alkyon ten výkřik létl
v sad Hesperid i Popokatepetl.
A křik jde blíž. A v tom, hle! v prachu změti
dva pantofle a vlna ňader vzplála –
jak růže božství nymfa pouští letí,
jak snít jen o ní může v ráji Allah,
neb setkati ji čistá duma dětí.
Zář Edenu jí v báji očí stála
a jak tříšť perel potu démant ryzí
v nach kanul červánku, jenž vzplál pln mízy.
Nad čela mramor v zenit vlasů eben
noc střela – dračí peruť černošatou
a kaskadami padal v ňader hřeben
a v boky, smědou líbaje se s patou –
tu Sirény zpěv byl by nepotřeben
i pohled Medusy – kdo zřel ji, svatou
juž láskou vzplál a hled jen topí
v plod bílých prs – vln chvosty – světla snopy.
Tak utíkala pouští zářná Kačna.
A jako Kentaur v let se za ní sápal
hle! bájný kocour – prachu zvedal mračna,
to asketický znítil se v něm zápal,
či poštvala ho frašně závist lačná,
že k boji vstal jak chmurný Sardanapal?
A poušť se lekla, jak by stvůra pekel
jí žhavou rukou psala: Mene tekel...
A zněl v ten hon řev Ivů a tygrů ve dne
a v světlých nocech děsné hyen vytí
a píseň Sfingy z dálky nedohledné
vždy slyšeli tajemně z rána zníti
a jindy výkřik karavanny bědné,
když snažila se tváře v písku skrýti,
kdy bouřný vír je zasypával shůry,
co se rtů ještě splývaly jim sury.
Kot jako athlet k metě se k ní blíží –
hoj! divokou to, vířnou měli cestu,
jak Satan duše ve plamenné díži,
když cpe a míchá k příšernému těstu –
však nektar lásky bude píti stíží,
ji nestrhne si v lůžko za nevěstu
a hyacint a mandloň, jasmín, akát
jim nebudou v koberce květy plakat.
To, co vždy lidem do života září,
ten Prometheův oheň záře třpytné,
to opálem též plane v její tváři,
jak maják vraku v oceanu svitne,
a hází kal jen po kocouru tmáři.
Tak lidstvo se svou kletbou světem lítne.
A není pro ně večer, zoře ranní –
tak snad se budou honit do skonání.