Svět jsi prolít’ orlím křídlem,
s každým seznámil jsi zřídlem,
s jasnou zorou, s bouří mračnou
duši lačnou,
ale co ti vše jest platno,
když na srdce svého plátno
nechytil’s jich záblesk krátký,
všecko darmo,
duchu jen si utáh’ jarmo –
pospěš v srdce zpátky!
Národů všech viděl’s děti,
jak se pachtí v pestré změti
paží, umem, nohou, okem
za pokrokem;
však ty snahy a ty síly
k tvému srdci nemluvily,
viděl’s zmatky, spor a hádky,
všecko darmo,
duchu jen si utáh’ jarmo –
pospěš v srdce zpátky!
Prošel’s v bujné hlavy ruchu
všecka díla veleduchů,
co kam psáno krví, zlatem,
pérem, dlátem,
ale vše ti bylo cizí
ani krůpěj živné mízy
nestekla ti v pokrm sladký,
všecko darmo,
duchu jen si utáh’ jarmo –
pospěš v srdce zpátky!
Ano srdce, démant pravý
všecky barvy v duhu taví,
z něho jen se mana lije
poesie;
krůpěj to, v níž celé nebe
v zrcadle jak chytí sebe.
Měj vždy srdce z pravé látky,
jinak darmo,
nerozbiješ ducha jarmo!
Pospěš v srdce zpátky!
Ó srdce, luzná pohádko,
tak plna snů a vůně,
jen uvěřit ti na krátko
a věčně člověk stůně!
Ó srdce, drahý kamene,
když osud v tebe pěstí,
ty jiskry metáš plamenné,
z nichž rodí se pták štěstí.
Ó srdce, loutno zvučící,
ať v bouř neb časů přízni,
tón každý perla zářící
a žal, když v prázdno vyzní!
Ó srdce, zdroji v stínu skal,
čím do tebe víc bláta,
tím čarněj v tobě západ vzplál
pln purpuru a zlata!
Ó srdce, divná zahrado,
kde tisíc růží dýchá
a nejvíc těch – ó záhado! –
jichž osten až v krev píchá!
Však nechť i píchá – krve val
nechť zaplaví tě cele,
líp v tobě smrt nést, pekla pal,
než noc a popel v těle!
Zvoň dál mi v ňadrech, pohádko,
tak plna snů a vůně,
poslední božství památko,
po kterém člověk stůně!