Přítěž.
Když zuří bouře, mořem beze hrází
se koráb chví jak třtina v spáru vln,
co zbytečné, rád lodník v hloubku hází,
jen o svůj život strachu pln.
Když větroplavec chce se vznésti rázem,
kdy utkvěl jak bod malý ve výši,
svou přítěž písku vrhá klidně na zem
a vesel výš hned pospíší.
Oč lepší los tvůj? V zoufání a bolu
kde přítěž tvá? Hleď v bezdno bez hrůzy,
sny o slávě a štěstí hoď jen dolů
a za illusí illusi!
Jen ke kormidlu balonu či lodě
hleď upřeně a hledej nových cest,
jen svědomí tvé když je s tebou v shodě –
Vše ostatní jen přítěž jest.
Jak zlatý písek tak to v slunci blýská.
Snad slzí tvých to sled jest? V prohlubeň
ať ztrácí se to! Meta tvá jest blízká,
buď hvězdná tobě kyne žeň,
74
Nebneb na dně moře tuhý sen a dlouhý.
Spěš proto dále bez všech otěží,
je špatný plavec, jenž pln choré touhy
by skočil za svou přítěží. –
To všecko pěkně zní, a věřím, v žale
že síla mravní z toho veliká; –
co platno však, tou přítěží když stále
krev z tvého srdce uniká?
75