Nad troskami Karlova mostu v září 1890.
Juž dohráno je živlů drama děsné,
kol tříšť a rozvaly a zříceninyzříceniny,
jež s hukem jímá objetí vln těsné.
Po světa jevišti jen táhnou stíny.
Ba stíny, ne víc lidé s hrdým čelem,
jen stíny lidí s vráskou v bledé líci,
štkající děti, ženy zoufající,
i mužům hasne vzdor ve zraku ztmělém.
A marně pěst se křečovitě svírá,
ty vody hučí jen a dále hučí;
v jich peřejích v budoucnost šťastnou víra...
a kudy hučí – hlad a nouze pučí.
V těch peřejích je všechno pochováno:
tvých luhů koberec, tvých klasů zlato,
tvůj útulný krb, zdeptáno vše, zdráno,
kde smál se kraj – se šeří vlhké bláto.
A nejkrasší šperk, Praho, na tvé šíji
je roztržen, kdes v hloubi kalné řeky
spí perly jeho, co přestálo věky,
je smutná tříšť, do které vlny bijí.
***
117
Však v boj se živly, který konce nemá,
kdos zoufajícím vždy po boku stojí,
v svár živlů bije anděl perutěma
a volá: Nejsi, nejsi sám v tom boji!
Máš zbraně dvě: Máš srdce, které cítí,
máš ruku, jež se k daru otevírá,
těch užij plně a zas vzroste kvítí
i zrno tam, kde zívá teď poušť šírá.
Máš vřelé srdce, které v bratří bídu
co dívá se, juž spasný lék jí chystá,
máš dělnou ruku, která nezná klidu
a tvoří tam, kde syčí zhouba jistá.
Tak proti živlů moci rozpoutané
Bůh nejlepší štít vložil na tvá bedra:
Hráz nejpevnější láskou v srdci vstane,
ji vztyčí otevřená ruka štědrá.
A po mostě, v tříšť jehož vlny bijí,
kde lidský nezní krok, jdou andělové,
již v srdce soucit s bídou bratří sijí
a sílu vdechnout troskám žití nové.
118