Ach, zda to bylo moje mládí?
Já dlouhým, temným hvozdem jel;
tu slyším, někdo za mnou pádí,
juž večer tu a kraj se tměl.
Já obrátil se – někdo tady,
kdes v houští slední hasnul svit,
les kopyty zněl koně všady,
jak chtěl by kdos mne dohonit.
I myslím: Byl to přelud pouhý,
a dál jdu – ptáka slyším pět.
Ó, znám tu sladkou píseň touhy,
jak zazní, voní každý květ.
V tom vedle cesty dívku vidím,
zde klesla během znavena,
pln soucitu hned k ní krok řídím;
ji zbudí kroků ozvěna.
Zrak v slzách má, zří do zástěrky,
kde trochu hub a brusinek,
řeřábu zkrvavené šperky,
ocúnků bledých smutní vděk.
A slza do zástěrky kane,
a rtové chví se v křeči jen:
„Ach, odpusť mi, víc nemám, pane,
a byl to přece krásný sen.
Já zázrakem se octla v hoře,
ze zlata svítil klenby strop,
kol květů, drahokamů moře
ve labyrintu dlouhých kob.
Já trhala vše a já brala,
až jala mne tůň mrákotná,
pak za mnou zavřela se skála,
zde octla jsem se – samotná.
A hledím v žasu do zástěrky
a hledám ten svůj vzácný lup:
ach, ocúnku zde chudé šperky,
květ řeřábů a kytka hub!“
A plakala tak usedavě
a stárla rychle v pláči tom.
co smutek táhl po doubravě,
jak zamyšlen stál každý strom.
Já musil sebrat sílu všecku,
v ráz zdeptat v srdci každý cit,
neb svému mládí, tomu děcku,
já nemohl to za zlé mít!