Ballada o mladosti.

Ballada o mladosti.
Ach, zda to bylo moje mládí? Já dlouhým, temným hvozdem jel; tu slyším, někdo za mnou pádí, juž večer tu a kraj se tměl. Já obrátil se – někdo tady, kdes v houští slední hasnul svit, les kopyty zněl koně všady, jak chtěl by kdos mne dohonit. I myslím: Byl to přelud pouhý, a dál jdu – ptáka slyším pět. Ó, znám tu sladkou píseň touhy, jak zazní, voní každý květ. V tom vedle cesty dívku vidím, zde klesla během znavena, pln soucitu hned k ní krok řídím; ji zbudí kroků ozvěna. Zrak v slzách má, zří do zástěrky, kde trochu hub a brusinek, řeřábu zkrvavené šperky, ocúnků bledých smutní vděk. [11] A slza do zástěrky kane, a rtové chví se v křeči jen: „Ach, odpusť mi, víc nemám, pane, a byl to přece krásný sen. Já zázrakem se octla v hoře, ze zlata svítil klenby strop, kol květů, drahokamů moře ve labyrintu dlouhých kob. Já trhala vše a já brala, až jala mne tůň mrákotná, pak za mnou zavřela se skála, zde octla jsem se – samotná. A hledím v žasu do zástěrky a hledám ten svůj vzácný lup: ach, ocúnku zde chudé šperky, květ řeřábů a kytka hub!“ A plakala tak usedavě a stárla rychle v pláči tom. co smutek táhl po doubravě, jak zamyšlen stál každý strom. Já musil sebrat sílu všecku, v ráz zdeptat v srdci každý cit, neb svému mládí, tomu děcku, já nemohl to za zlé mít! 12