K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

K otevření České Akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. (Prosloveno v Národním divadle dne 18. května 1891.)
Vlast vstala! Žijem! Ve zvonů hlaholu věk první z doby našeho vzkříšení se loučí s námi plný skutků, zápasů plný též obrovitých. Věk nový vzejde, dřív než se nadějem. Duch váhá, trne v dvojích dob rozhraní, však radost, plesný hymnus, triumf, naděje připíná jemu křídlo. V ten jásot davů, v nadšení hlaholy, v nichž lidské práce vítězí genius, v nichž ruky vzmach a hloubka ducha rozbily před zrakem pestrý bazar, Sese mísí v dumy toho, kdo přemýšlí, hlas jiný, vážný, duchově slavný hlas, hlas velkých dědů, kteří v mracích nad vnuky nesou se stráží věků. 90 Z nich jeden velký, lidí všech učitel, na jehož retech divem se potkaly z niv na Hymettu sladké včely s proroka řeřavým uhlem kázně, Onon, velký Amos, hlavu zved’ prorockou: „Co, bratři – k druhům zavolal – v hloubi tam se zvedá jako hvězda z moře, zářící do temna maják spásy? Ta, kterou snil jsem ve bludném vyhnanství, k níž valné moje čelily myšlénky, sny, boje, práce, odříkání, zlacené brány tam otevírá Mámá pansofie, archa jak mohutná na vlnách změny, ku které český duch jak holubice vždycky bílá se snítkou zaletí olivovou! Pod jejíž křídla pevná i ochranná se stulí kompas s kvadranty hvězdáře a rydlo, štětec, dláto s pérem, s vědou kde umění dá si ruku. Je splněn divem sladký sen nocí mých!“ – A druhý z duchů, v dlani své třímaje leb lidskou, vážné zvedl oko, v kterém se hlubin všech taje třásly. On, jehož mocný, badavý genius ve stejné lásce objímal stupnici všech tvarů od prašníků květu k Tassa až nyjící sladké stanci, 91 Dělděl slavně: „Ano, sen můj se vyplnil! Toť ona, matka vědy a umění!“ – Hned z pergamenu žlutých svitků, minulost v báních jak zasypaných Kdekde dřímá, skráň svou pozvedl Palacký a zjasniv oko, dějin tmám uvyklé, děl k Jungmannovi po svém boku: „Mladoni, pozoruj změnu času! Vše, co jsi druhdy sám nesl na bedrách, jak nesl Krista svatý ten přívozník, dnes k práci spolné v svorném kruhu druhu druh podává s chlebem světlo!“ – A Kollár orel, plesný drozd „Ohlasů“ i slavík „Máje“ s doupnákem „Kytice“ a snivý Manes, vážný Levý, Smetana, poeta sladkých tónů, Sese zvedli rázem směrem, kde zadumán dlel, zdroj a původ Slovanstva hledaje, náš velký Pavel. Olympickou vztyčil on hlavu řka hlasem hromu: „Vlast vstala! Žije! Darmo jsme nežili! Vnuk dělnou rukou dílo ať dovrší, my dali základ v granit srdcí, vítězství praporce on vztyč k hvězdám!hvězdám!“ 92