Žena.

Jaroslav Vrchlický

Žena.
Já znal ji. Mezi okny denně svou líčívala bledou líc, pak s nahou šíjí roztouženě v šer dívala se do ulic. Však hořkou slzu v spuchlých víčkách a v černém šatu beze slov vždy chodívala o dušičkách a každoročně na hřbitov. Po žádném neohlédla muži se cestou celou v bolu svém a nesla věnec z bílých růží, jenž koupen hříchu penízem. A klekla pak a věnec kladla na dětský růvek do hlíny, na dítěte rov, kterým padla v běd nekonečné hlubiny. Tu cítila, jak žití drahou hloub klesá denně víc a víc... Však večer v okně s šíjí nahou se opět smála do ulic. 53