Lucifer.

Jaroslav Vrchlický

Lucifer. K soše Fedorovny Riessové.
I. I.
Tak Milton zřel jej, Byrona sny táhnul, když s Kainem prostorem spěl ve hluboku s tou pohrdou zlé ironie v oku, jíž ublížiti vždycky dobru práhnul.
Nad dílo šesti dnů se takto nahnul, hrot archanděla cítě v mocném boku, tak za člověkem kráčel v každém kroku, jej lstí v jho svojí služebnosti vpřáhnul. Jej obra, ducha takto v pouta hmoty zde uvěznila něžné dívky vloha, jej soudce nad zhynem i nad životy. A já se ptám, v své vnořen staré dumy, proč Satana a zlo vždy lépe umí vyjádřit člověk,člověk dobro než a Boha? 159
II.
A starý problém Zla a Dobra vzklíčil? v mé duši zas, jež prosycena láskou, já starou zachvěl se zas nad otázkou, kdo tento dvojí princip lidstvu vztyčil? Je potřebou, zla démon aby zničil sta světů, halen různých proměn maskou, by tísní, trudem let, čel sterých vráskou ve kráse, kterou nikdo nevylíčil, Moh’moh’ dobra zárodek se v duši chytit a růst a bujet v květ, by láska světem svou mohla zpívat jásající sloku? By Satan sám se moh’ zpít lásky vznětem a bez vlády již pro vždy v nic se zřítit květ vida, jenž rost tolik tisíc roků? 160