Medusa.

Jaroslav Vrchlický

Medusa.
Jen málo typů základních má příroda, pak opakuje se, ve tvářích lidí všech těch typů několik vždy najdeš z pravěků. Jsou pozměněny sem tam trochu, jinde víc, však původní rys vždycky tváří prokmitá. Tak nedávno jsem spatřil Medusinu tvář u dívky celkem banálního původu, však vlasů černé kučery jak háďata kol bledé tváře příšerné a mystické a tenkých retů škleb i v smíchu patrný a zuby perly, útlá šíj a oka žeh a němé pohrdání světem kolem úst: toť celá přísná maska velké Mstitelky! Jen mluvit neměla! – Tu dvěma slovy v ráz se rozplynulo kouzlo snivé antiky, jež v rysech tváře spalo, v duši nikoliv – Leč přiznám rád, nebezpeč zkamenění bych volil desetkrát od pravé Medusy,Medusy než všední cynický škleb toho padělku. Však v souzvuk i to splývá s dobou moderní: Co platna na světě by byla Medusa, kde více není Persea? – To jasno přec! 61