Hnedle sám.

Hnedle sám.
Nás vyšlo v svět přec několik a jako bratři my jsme byli skoro, vždy jeden smích a jeden vzlyk a jeden pozdrav tobě, krásy zoro! A léta šla, nás bylo míň. smrt našla k nám též svoji úzkou stezku; však jednou za rok v jednu síň jsme sešli se vždy k potěše i stesku. A léta šla, a hnedle sám tu stojím, skoro sám ve středu dráhy, kde druzí jsou, se darmo ptám, jak z rozbitého plotu kůl jsem nahý. Což mrtví! – Ty lze svými zvát, ti aspoň věrní zůstali nám v smrti, hůř s živými, již srdce rvát si zvykli, neb nás lhostejností drtí. Snad je to dobře; k hrobu spíš nám cesta méně bude hrůzyplna, že sám jsi, míň to pocítíš, až nad tebou se zavře slední vlna. 20 Hle, cizí kdos. Tvůj byl to druh, jak změněn dnes! Proč blouzníš, neví, k tvým steskům, snahám něm a hluch, dnes víc jej tvoje nerozčilí hněvy. Jde za svým cílem, sám si svět; jej neviním, snad poznal cenu žití, ctí jiné bohy, amulet se jiný dnes mu v schráně srdce třpytí. Zná jiný ideal již dnes, jsem cizí jemu, jak mi on je cizí, to náhoda, že srdce v ples nám vzplála kdysi v trysku jarní mízy. Dnes nezná mne, je hluch a něm, já skoro chápu jeho pohrdání, leč, když chce na mne kamenem – to ze všeho přec nejvíc duši raní. 21