Letem českým světem.

Jaroslav Vrchlický

Letem českým světem.
Dnes v době páry, elektřiny to věru malý zázrak jest, nad luhy vlasti i v háj stinný, v ruch měst, klid vsí se dáti nést; však doma obraznosti křídlem vše proběhnout a proletět, a pérem, tužkou, štětcem, rydlem provázen, poznat vlastní svět, v tom nový půvab svěží stále, co mžik tam, tady trvá dále – Nuž leťme v před! Ó vlasti krásy nevýslovné, ať jevíte se kdekoliv, ať v pyšném hradu, v chatce skrovné, jste českým srdcím nový div! Ó spějte rychlým letem kolem před zrakem, který touhou vzplál, tu hvozdů šerem a tam polem, tu žírnou plání, tesy skal, [71] ta píseň, jež z vás zvoní sladká, vždy stará vlast je, drahá matka – Nuž dál a dál! Od strmé skály Vyšehradu, kde Vltavina duma lká, až ku Šumavských splavů spádu, kde poslední sní rusálka, od černé věže Karlotýna v skal kruh, kde Krakonošův sad, od hradu, rudý pohár vína kde s Karlem pije každý rád, až k srázům Macechy, až v sluje, kde příroda svá kouzla snuje, div napořád! Ó hradů přísné rozvaliny, jež obletuje otcův duch, ó hvozdy s přítulnými stíny, ó chrámy, plné bájných tuch, ó města, v kterých obchod s prací nového věku hlásá zvěst, ó chaty, kam se píseň ztrácí na pohádky klín plný hvězd, ó samoty, ó háje, zřídla, jak rostou české duši křídla – Vše naše jest! A žehnání jen chvěje rtoma: Zdar s Tebou, vlasti milená! kam pohlédneš, „Jsme doma, doma!“ ti přizvukuje ozvěna. 72 Ó sladká pouti jako v báji, tluk srdce chví se, zrosen hled, v tom širém, žírném českém kraji jest jediný náš celý svět! A jaká rozkoš, znáti sebe! Jak skřivan vznést se v české nebe – Nuž leťme vpřed! 73