Ahasver na věži Eiffelově.

Ahasver na věži Eiffelově. Epištola jeho královně Semiramidě. V PAŘÍŽI, dne 30. července 1890.
I. I.
Vy jistě, drahá Madame, odpustíte, že po staletích klepám na váš hrob, z dum heroických, po věky jež sníte, vás ruším, já hebrejské luzy rob; však oč tu běží, jak jen pochopíte, ó jistě tuto zvěst z moderních dob přijmete vlídně, snad se usmějete a v říši stínů hnátem v potlesk hnete. II. II.
Vám odkud píši, těžko věru říci. Od země já se vznáším tři sta metrů, zřím do propasti mraků ve směsici a chvěji se jsa hříčkou sporných větrů v železných tyčí kleci, v bledé líci si občas krůpěj vetchou rukou setru, a věru na rozpacích jsem tu ještě, zda slza to, či pouze krůpěj deště. 150 III. III.
Já skromně, věřte, jak mým jest již zvykem, a poslední se tlačil v hustém davu a pitomý tou vřavou, shonem, křikem jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu; na vytahovadla vzpomínám s díkem, moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu, ji ztápěje v sled v červánkové růže, jsem divil se, co lidstvo nadchnout může. IV. IV.
Váš konkurent zde Eiffel nazývá se, a skoro řek’ bychbych, není bez všech vloh, ač o umění, poesii, kráse by trochu lepší pojmy míti moh’. Věž jeho v mračné nebe vypíná se, jak jehlic z vašich vlasů bájný stoh – Oh, za visuté vaše zahrady věž tato věru nedá náhrady! V. V.
To myslím přec, že věž vašeho Nina, o kterou zuří učenců vždy spor, as byla velkolepá stavba jiná, jíž uhýbal se mračen i hvězd sbor; již proto, hněv že vzňala Hospodina, že zmátl lidských synů rozhovor; však tento babylonský zmatek řečí věž, odkud píši, také nevyléčí. VI. VI.
Dnes ta věž stojí, aby do Francie se táhlo lidí ze všech končin světa, 151 pan Carnot šampaňské tam na ní pije a střepy číše hrdě dolů metá. Toť dvacátého věku poesie! Ten lupen on si ve svůj vavřín splétá, že svedl davy svorné do soutěže, by vyvedl je za nos – na vrch věže.