VII.

VII. VII.
Vy sotva pochopíte, Madame drahá, co na světě se rovnost lidí zove, nuž slyšte, zde, kde věž ta k nebi sahá, zde sbratřiti se mají národové; všem téci světla, svobody má vláha, všem splniti se o edenu snové; co světem chodím, až sem k hvězdným výším, tu písničku já ustavičně slyším. VlIl. VlIl.
Však nesbratří se! Co se tluku světem, dost zkušeností mám tom o sbratření. (Kdys hrůzou starců, jsem teď postrach dětem, jen romantických pěvců plním snění, co vděčný sujet malířů jen letem se na výstavách mihnu, služba denní i noční jak mi dovolí s muk sterem, jsem totiž – časopisů reporterem!) IX. IX.
Ne, nesbratří se! Až boj skončen příští, ten poslední, o němž dát mohu zprávy, dva lidé zbudou pouze na bojišti, kam hořících měst odlesk padne žhavý, a tito v mrtvol kupě, v zbraní tříšti zrak záštím zpitý, věřte mi, se zdáví 152 a k vůli čemu – věru stydno říci! pro chleba kus či prýmek na čepici. X. X.
Však vraťme se již raděj’ k věži naší, pod kterou lidstvo jásá v hymně plesné, jež na azuru kostrou žeber straší co vkusu doby Mene Tekel děsné. Pode mnou diamanty jen se práší sloup vodojemů elektrických, klesne a vznáší se co kytka pestrobarvá. Žel, Madame, vše tu komedie, larva! XI. XI.
Zde jasně zříte, nač se lidstvo chytí. Jen trochu nový, slušný nápad mějte, banalní, aby dal se pochopiti, pak na turecký buben zatřískejte, a stáda, davy za vámi se řítí, vy hrabte slávu, peníze, se smějte! Dnes Eiffelova věž – kdož ví, co zítra; jen zapotřebí k tomu hlava chytrá. XII. XII.
To ušlo by. – Ať Paříž má svou věž, ať s ní se chlubí a peníze dělá, však zítra každá ves ji míti též si usmyslí, ba Evropa i celá, a kudy půjdeš, kudy pojedeš, kde jaký vršek lysého je čela, tam železný stát bude jehlanec, buď ze dřeva anebo z drátu klec. 153 XIII. XIII.
Pud opičí, jenž v člověku je skrytý, zde zvítězí, již zřím to, z lesů kyne ať jehlanec jen z prostých trámů sbitý, ať litá šibenice, rázem zhyne měst vzhled i tvar, nad staré dómů štíty ten vykřikník se vzpne, ó Hospodine! Co silhouetty bran, co věže dómů? Ta jehla trčí nad vše v stínech stromů. XIV. XIV.
A městem, kamkoli jen krok váš hne se, tu z každé skříně na vás jen se dívá, tu z květináčů hrdě k nebi pne se, je těžítko, rtuť barometru skrývá, tam jako joujou na břichách se třese, tu dámě jehlicí se v klobouk vrývá, ba zmocnili se – prchám zoufající! – té zdoby cukráři i papírníci. XV. XV.
To odznak mého století je, Madame, a věřte, já znám trochu historii,historii (pro dívčí školy učebnici skládám k své občas zábavě, mám fantasii). Však o to jedině vás nyní žádám, jmenujte této doby poesii: ach, řekne každý – fráse jen a slova, znak století věž jesti Eiffelova. XVI. XVI.
Tak lidstvo bylo stejné v každém věku, jak za dob našich teď jest i dál bude, 154 hned jako sláma nadšením vzplá v skřeku a ztichne za krátký čas vždy a všude. Jen trouby reklamy když zazní v jeku, tu pohne se na myšlénky jsouc chudé. Však odpusťte, já proklatec a psanec že nudím vás, – již svazuji svůj ranec. XVII. XVII.
Neb mezi tyto tyčky sem a sítě tiskárnu, slyšte, až ku hvězdám dali; já podepsat se musil, roztržitě to čtli a na štěstí mne nepoznali, a proto raděj’ dále prchám hbitě, neb chytit mne – to byste uhlídali! Mít Ahasvera na Eifflově věži, ne Evropa – to celý svět sem běží. 155