Lermontov.

Lermontov. (K 50té ročnici jeho úmrtí.)
Let padesát, co kule vraha ti otevřela hrobu chlad, však píseň tvoje srdcím drahá plá v stejné kráse posavad. Tak rovněž v luzném planou svitu již shaslé hvězdy na blankytu v krok chodce bludný, v mlhy svár jich paprsky se v prostor třesou a požehnání světem nesou, ač světla pramen – zhaslý škvár. Let padesát! – Byť dneska žil jsi, co život ještě dát ti moh’? Mlád ze všech jeho číší pil jsi a lásku poznal, muž i hoch. Ba největší tu rozkoš ducha, jíž spánky žhnou a mozek buchá, duch padá krásy ve závrať, ty’s poesie poznal plání, spjav vášeň, úsměv, pohrdání v svých démantových veršů hlať. [117] Ty’s přírodě strh’ řízu s těla, bez trestu i bez úrazu, zřel’s ňadra její stříbroskvělá v ledovcích strmých Kavkazu; zřel’s ve slunci auly spící i běsný Terek hřímající, hvězd čistý lesk skrz dubů šum, ryk tábora, smích dívek plesný, chřest mečů zvonil tobě ve sny do hrdých tvých i zářných dum. Co mohlo tebe potkat ještě? Snad větší slávy šumný ruch, snad potlesk davů, věnců deště, čím platí svět svůj věštci dluh? Snad zkonejšené vášní vlny a v městě život pohodlný ve středu dobrých šosáků, den za dnem fádní jako vždycky a k všemu úsměv ironický nad klepy bab a hlupáků. Půl genius a zpola dítě ten jednotvárný lově šum, jich figurky moh’s roztržitě si rýsovati do album; k nim poznámek pár s planým bolem, moh’s lidstva stát se apoštolem a přesycený láskou sám, moh’ coelibat jsi kázat sobců a mravouku popů, skopců a poesii zváti klam. 118 Z té její strže věkověčné, kde plane drahokamů směs, moh’s vybrat jen, co užitečné, co zisk a prospěch velí dnes; o manželství, emancipaci psát rýmovačky snadnou prací aneb o právu volebním, moh’s k větší slávě cestou jistou se povznést, zván být realistou a vrchol všeho – moderním. Ne! V hrobě ti je mnohem lépe a čisté plá tvé nadšení, jen pro krásu a velkolepé plá ryzí tvoje umění. Tak nezmatený hlupců křikem jsi zůstal, čím’s byl – romantikem, jímž v posled musí každý být, kdo nad tu hroudu kalu, špíny se touží povznésti v svět jiný, když starý nelze přetvořit. Kdo jako ty má v úděl sudbu zřít ve všem barev duhu, lad, kdo jak tvůj anděl rajskou hudbu v svých ňadrech nosí napořád; kdo touhou bodán vždy dál pádí, ty tóny jemuž nenahradí i nejkrásnější zemský zpěv, kdo krásy lačen, místo lidí raději hvězdy nebes vidí a slouchá na vln mořských řev. 119 Tak žil’s a zhynul, básník pravý, tvůj život bystřeň v tísni skal, číš kypící, v níž mok vřel žhavý, jenž zaburácel – nezvětral. Číš, posvěcena ryzí kráse, ta raděj v kusy rozlétla se, než ve banalní chorovod by kolem byla podávána. Buď ona kule požehnána, jež zasáhla tě – přišla vhod! 120