Z lomů.

Z lomů.
Pod modrým nebem bílý lom, tu keř, tam zakrsalý strom. V skalách to duní jako hrom... Teď ticho. Pouze jedna hlava se míhá nad lem propasti; muž jeden skálu navrtává, a druhý bez vší účasti na ňadra ruce skřížené a čelo divě svraštěné, zří, s nebe slunce horká láva jak stéká v skály, po stranách jež svítí. Dole bílý prach, jenž oslňuje a jenž dusí. Je navrtáno. Vteřin pár a skála rozletí se v kusy přes tesy v trávy suchopár. Muž první setřel s čela pot a obrátil se tiše k druhu: „Nu, nehneš se? – Již doutná knot, čas kvapí. V rychlém pokluse svůj život chraň!“ 58 – „Já nehnu se,“ děl druhý, dívaje se v kruhu na modré nebe, bílý prach, na kolmé stěny po stranách. Pod nimi dole propast zela, dál řeka modrá v dálku spěla, loď velká po ní zvolna jela, kol ověnčená celá chvojí ve pestré směsi fáborů a různobarvých praporů, a s lampionů řadou dvojí, jež při návratu i hvězd skvělý roj v nebi zastíniti měly. A hudba hrála. V lůno skal sem v tichu ohlas zaléhal. „To taky život!“ – pravil muž a kynul k vodě, v tváři škleb, „však toho svého dost mám juž; má hnízdo pták a pes má kost, já sotva okoralý chléb. Ba, mám již toho všeho dost! A žena chorá, matka stará a dětí jako schůdků pět se ptá, co budem večeřet. Nu, ať se o ně kdo chce stará!“ „Tak ty se nehneš?“ první děl. Jen hlavou druhý zavrtěl, jak měřil by hloub, patře dolů. „Nuž tedy dobrá! půjdem spolu. Vždy věrně s druhem druh jsme posud vše snášeli, co přines’ osud. Dnes prý jsme v práci naposledy. 59 Jsme podezřelí, námi lid prý pobouřen se v odboj zvedá; pán myslí, nám když práci nedá, že vrátí se mu starý klid. I já mám dosti staré bědy a žebrat nechci o milost, dnes v práci naposled! – A dost!“ A mozolnou mu ruku podal a zřeli spolu v bílý prach, na kolmé stěny po stranách, žár nahá jejich čela bodal. A čekali. Teď rána hromu. Kol vše se třáslo, skalní zeď se sřítila. Dým, prachu změť, štěrk, suchá bystřeň, sjel v klín lomu, jen temný kouř se k nebi vznes’ a krev zbarvila skalný tes a z dálky, loď kde vodou jela, sem jásající hudba zněla. 60