Dál!

Dál! Tom. Cannizzarovi odpovědí za připsání jeho básně „Il Genio“.
Ancor salir ó dunque – Ancora!
Kdo jednou na cimbuří svůj prapor zarazil, má ovšem, nechť bouř zuří, svůj asyl a svůj cíl. Co počne však, zlá bouře kdy rozmetá mu val v změť ssutin prachu, kouře? Co počne? Musí dál! Tož líp je nestanouti, vždy k nové další pouti sval za myšlénkou hnouti dál! S cimbuří svého střílny zří stále v jeden kout a v prostor svojí dílny chřest slyší vlastních pout. Ó jak se vlna láme o pustá bradla skal! Však skála, vlna klame, chtěj nechtěj, musíš dál. 136 Nad prostory a časy vstříc slunci pravdy, krásy všech mračen strhnout řasy dál! Nad pergamen a knihu je sladko klonit zrak, však zřídka s duše tíhu to sejme, s očí mrak. Co nepostřehne oko, co neuchvátí sval, je skryto přehluboko, ty zatím musíš dál; sám změtí ker a plamů až do Isidy chrámu, sám bez spasného trámu dál! Minulost! – Valné moře, je sladká lázeň v něm; víc kosmu na prostoře tě láká hvězdný snem. Máš proto ruku dvojí, bys každou jinam vzpjal, tu, kde se hvězdy rojí, tu v minula šer dál. Však plny perel obě vznes lidstvu výš i sobě, v tvář křikni doby zlobě dál! Jest sfinga věčná člověk a srdce věčná báj, 137 Oidipem byl jsi pověk, nuž odhal jejich taj! a necítíš-li síly, bys klidný před ní stál, otevři svoje žíly, ať jiný hledá dál. Snad z krve tvojí proudu nad rozmokvanou hroudu zvěst vstane příštích soudů dál! Jen nikdy v kroužek malý, ať sluje jakkoliv! Zeď každá výhled halí, kde právě nový div. Snad bůh se zrodil nový, tys v theoriích spal, tys opíjel se slovy, myšlénka letla dál. Spí v noci tucha jitra, dnes Manu, Darwin zítra. Spěj, kam hlas volá nitra – dál! Kde jaký oř se pase, jej osedlej si v ráz! Ať v mraku nebo v jase, nad každou hřímej hráz! Pros orla, kol jenž letí, by křídlo své ti dal, a v mraků divé změti spěj zvadlým listem dál a korybantů křikem, 138 již zvou tě eklektikem, spěj, tvojím buď to zvykem, dál! Snad v posled zoře zlatá ti bleskne do duše a na edenu vrata zahřímáš v předtuše. Snad sítu Danaidy dno zpevníš, losů král, by z kalu lidské bídy vstal člověk, hnul se dál, by svor, jenž za ním chřestí, titanskou rozbil pěstí, spěl za fenixem štěstí dál! Co hranice a kůly? Co žalářů je tma? Máš úmysl a vůli a duch tvůj křídlo má. Co býlí všedních pudů? Srp – smích máš, bys je zžal, a z předsudků a bludů se vznesl volný dál. Máš srdce, které cítí, co je to volným býti, máš sílu, jež chce hřmíti dál! Ó svaté, věčné heslo do srdcí vryté nám! Ó kormidlo, ó veslo, ó blesku, leť vstříc tmám! 139 Ať padnem! V mračen věnci nám kyne svatý Graal, jsmeť jeho vyvolenci a on nám káže dál! Zván Idealem kdysi nad námi sluncem visí, syn jeho, chceš-li, ty jsi – dál! 140