Chvilka snění.

Jaroslav Vrchlický

Chvilka snění.
Kde splítá síť se tratí tramwaye a elektrická dráha projíždí, kde věčný ruch a šum a lidu sběh, já nedávno se, chodec zpozdilý, – byl večer mlžný, matné světlo lamp se na chodnících třáslo míhavě, – na jednom právě místě zastavil, o třicet let mne zpátky unesla má upomínka. Zde byl konec Prahy. Ta ulice i v pravé poledne vždy tichá byla; skoro bez dlažby, kol tísnily se domy přihrblé s barokní kružbou černých lomenic a úzké průjezdy a nízká okna, a za jedním z těch – čtyřpatrový činžák, kde ve falešné renaissanci dnes v své pýše vévodí – já bydlil, hoch. Zde někde as to okno bývalo, zde bába poloslepá na výstupku vždy sedala a věčně pletla dál. Ruch města z daleka sem nedoleh’, pár kroků jen a byl jsi u řeky, 65 ta nebyla v svor spjata nábřeží, jen ohrady zde čněly k obloze a voněly vždy zvláště po dešti pozdravem sladkým lesů šumavských. Na řece vory, mostu nebylo, jen primitivní přívoz na Smíchov, zřím výběrčího budku posavad, zde hlučno v neděli jen, k výletům kdy scházel se tu pestrý lidu dav. Sem často uprchl jsem po škole, zde boby do jamky jsme házeli a hrůzo! špačka tloukli vesele. Sem zbloudil pouze voják s kuchařkou neb tajná láska, jistě nešťastná! Leč kdo se o ty staral, hráno dál. Tak snil jsem – V sluch mi padl drsný hlas a signal tramwaye – jen prudký skok mne spasil na chodník. Můj prchl sen. 66