Stesk.

Jaroslav Vrchlický

Stesk.
Kdykoliv se ku hranici vlasti krok můj šine, v ňadro vzdech a slza v líci ví Bůh, proč se řine! Jak to možno, tytéž stráně, tytéž kolem nivy! Zem i nebe, vrch i pláně úsměv přívětivý! A přec každým krokem tady hruď to žalem stiská, jiná města, jiné hrady, jiná je ta víska! S bázní kolem jdu i polem v sněhu, v květu deště, koho potkáš, ptám se s bolem, bude bratr ještě? Tomu rád bych stisknul ruku vlídné slovo řeknul, kdyby v cizí řeči zvuku jen mne nezaleknul! 75 Dívce řek’ bych rád: Čtu sladkou v oku tvém báj lásky! Děcku: Postůj chvíli krátkou, pohladím tvé vlásky! Ale darmo, ret je němý, slovo strach s rtů plaší, v rozpacích se dívám k zemi, k rodné – přec ne naší. Kdykoliv se ku hranici vlasti noha šine, v ňadro vzdech a slza v líci, vím již, proč se řine! 76