Bodláčí s Parnassu.

Bodláčí s Parnassu.
S bílých svahů Parnassu přesazeno v naši hlínu, modním parkům v okrasu rosteš v dešti, vichru, stínu. Proč tě přesadily sem? Naše prosaická zem dá ti živné mízy dost, svojich listů bys rozvilo skvost? Nemáš barvu domácí listů pestře pruhovaných, na mdlou žluť se obrací šedá pleť tvých stvolů tkaných; nedospěješ ku výši v domácím jak zátiší, pouze stejně ostrý hrot dí nám, jak tu rveš se o život. U vrat parku jsi teď stráž, dvorně stojíš každou stranou; hrčí kolem ekypáž s druží sluhů premovanou; [5] šustí vlečky z atlasu kol tě, květe s Parnassu, zvířený kolesy prach sedá v květů zakrnělých nach. Doma včely Platona nach tvých kvetu oblétaly, nebes modrá záclona, kterou mráček nezakalí, nad tebou se vznášela průhledná a veselá, sterých zvěstí plný vzduch, Hellady v němž posud chví se duch. Kterak, víš, se chvěla zem pod družinou Afrodity, skály hřměly nárazem Kentaurů kdys pod kopyty; z Hippokreny chumáč pěn tryskající přes kámen smočil nejeden tvůj list, božských křídel jak zněl nad ním svist. Devět sester nebeských kolem tebe často spělo; Hóry, na rtech žert a smích, ukláněly v tanci čelo; zřel’s, jak chvěl se keř i strom, nad tebou když duněl hrom, věčný otec z mraků řas když svou kšticí ambrosickou třás’. Tak jsi, květe, volně rost’ vůní odkojen a klidem. 6 V laur svůj někdy jen tvůj skvost Aischyl vpletl s Euripidem. Los ten pěvcům společný, k písni jichž svět netečný, sotva se mu uráčí, s Parnassu jim podat – bodláčí. Ostny tvé, to jedinéjediné, s minulem tvým co nás pojí. Přijde věk a pomine, s každým bude básník v boji; proto, jiných krajů host, dojat zří tvých listů skvost, ruku zvedá nesměle, ostny tvé zda nemá na čele? Modním parkům v okrasu dále buj v té prose naší! Přec mdlý odlesk Parnassu kol tebe se tiše snáší. Ve svůj vzdech a ve svůj rým, květe můj, tě zasadím, by ten lesk, jímž’s doma plál, svítil aspoň v mojí písni dál! 7