Nad troskami Karlova mostu v září 1890.

Nad troskami Karlova mostu v září 1890.
Již dohráno je živlů drama děsné, kol tříšť a rozvaly a zříceniny, jež s hukem jímá objetí vln těsné. Po světa jevišti jen táhnou stíny. Ba stíny, ne víc lidé s hrdým čelem, jen stíny lidí s vráskou v bledé líci, štkající děti, ženy zoufající, i mužům hasne vzdor ve zraku ztmělém. A marně pěst se křečovitě svírá, ty vody hučí jen a dále hučí; v jich peřejích v budoucnost šťastnou víra... a kudy hučí – hlad a nouze pučí. V těch peřejích je všechno pochováno: tvých luhů koberec, tvých klasů zlato, tvůj útulný krb, zdeptáno vše, zdráno, kde smál se kraj – se šeří vlhké bláto. A nejkrasší šperk, Praho, na tvé šiji je roztržen, kdes v hloubi kalné řeky spí perly jeho, co přestálo věky, je smutná tříšť, do které vlny bijí. 83 Však v boj se živly, který konce nemá, kdos zoufajícím vždy po boku stojí, v svár živlů bije anděl perutěma a volá: Nejsi, nejsi sám v tom boji! Máš zbraně dvě: Máš srdce, které cítí, máš ruku, jež se k daru otevírá, těch užij plně a zas vzroste kvítí i zrno tam, kde zívá teď poušť šírá. Máš vřelé srdce, které v bratří bídu co dívá se, již spasný lék jí chystá, máš dělnou ruku, která nezná klidu a tvoří tam, kde syčí zhouba jistá. Tak proti živlů moci rozpoutané Bůh nejlepší štít vložil na tvá bedra: Hráz nejpevnější láskou v srdci vstane, ji vztyčí otevřená ruka štědrá. A po mostě, v tříšť jehož vlny bijí, kde lidský nezní krok, jdou andělové, již v srdce soucit s bídou bratří sijí a sílu, vdechnout troskám žití nové. 84