Idylla z Kunětické Hory.

Jaroslav Vrchlický

Idylla z Kunětické Hory.
Mrak posupný stál v dálce na obzoru, když před večerem slézali jsme horu, po táhlé cestě, kde kdys brána trojí rytířům kynula ve lesklé zbroji; vše zdrané, chmurné jako po loupeži; zdi kyklopické s masivní tou věží, již obletují s divým skřekem hnány jak myšlenky kol lebky černé vrány, vše staré, charé, divně podezřelé... A stojíme již v ústí brány ztmělé a slyšíme, kdos otevřel a stinný již kyne průjezd. Nový svět a jiný tu žasnoucímu otvírá se oku. Tříšť hradních zdí se tlačí ve hluboku, krb jakýs neuměle zdělán, hárá vstříc rudou září, jakás žena stará v plachétce pestré s děckem ve náručí se u zdi choulí – vichr ostře fučí a shání svadlé listí po nádvoří. Kde žoldáků zněl hlas, kde diví oři se vzpínali, tam koza poskakuje, bez černý v koutě ruin okusuje a drůbež batolí se na hnojišti, páv s chvostem vybledlým se nuzně blyští a králík na chrásti si pochutnává... Jak bolí minulost! Jak studí sláva! 106