Ach, madame, v Ninive jež věky spíte,
vám deset let jak mně, jen pouhý mžik,
zda ve svém hrobu nezvěstném dnes víte,
že – pokroku a vzdělanosti dík! –
zas na střeše dlím věže obrovité,
již kultury bych nazval výkřikník,
na Eifflovce! – Ač krátký minul čas,
já bludný chodec v Paříži jsem zas.
Co mohlo změnit se za deset roků
v té prohnilé a líné Evropě?
Zda bez tyranů jest a bez otroků?
Ne, v jejich větší plove potopě,
ba změnila se na ohromnou stoku,
vůz republiky leží v příkopě;
tím veselejší, jež se nad ním spřádá,
je triumfu ta velká maskeráda.
„Duch lidstva věru tvář svou v smutek halí...“
Od doby té, co s věže té jsem psal,
i slední jiskry naděje mé splály,
jak nad sopkou bych dřímající stál,
kde lidstvu strojí velké bacchanaly
a při tom ve prach deptá ideal
ta, kterou zvali matkou vzdělanosti –
Zda – máte-li je? – nechví se vám kosti?
Ne vzdělanost, ne slední její cíle,
jen Moda rozhoduje svrchovaná,
že každý dědek při poslední síle
si promne zmdlené oči jednou z rána
a šedou hlavu nad svůj žurnál chýle
čte o výstavě: Jaká podívaná!
Tam také musím být! – Vak spíná chvatem
a opít se jde – pačulim a blátem.
A věru byl tu mnohý než já dříve
a ztratil hlavu, smysly v tomto reji,
vše lepenku tu zhlíd’ a barvy živé
i břišní tance, jež tam provádějí,
i chodníky ty viděl pohyblivé,
paláce, jež se v moři světel skvějí,
na osách kde se točí stavba celá –
skly hrajíc pestře... Taky jste je měla!
Z celého světa kokoty se sjely,
pardón! – ty sluly u vás bajaderky! –
Snad stejnou missi jako nyní měly,
snad naše lacinější mají šperky –
však jistě stejně se as vysvláčely,
dost slušné jedny, jiné staré herky,
víc jak to bylo – nic se nemění,
snad u nás že to v masce umění.
My průmysl jen přidali jsme k němu
a národní když chcete vyšívání,
však co se týče bran a vodojemů
a průvodů, vám nestačíme ani.
Prý Řek jen doved’ vkusný ráz dát všemu,
vše jiné barbarské je klasobraní,
ti o laur zápasící v Olympii
dnes při kopané kankanem se zpijí.
Však slyším hlas váš mravokárný, madame,
že starý ze mne zpátečník již stal se,
v hruď biji se a na kolena padám;
leč při vší nádheře té rád bych ptal se,
ať ve víru všech požitků těch badám,
a není místa, kam bych nedodral se,
jsa krytý vousem svým i stáří maskou –
Oč lepší svět a člověk? – Vším. – Ne láskou!
Ne onou, na rohu jež ulic číhá,
však onou hlubší láskou ku člověku,
jež z prachu povržené k sobě zdvíhá,
snem, která byla dlouhých, lidských věků,
zář jejíž se nad člověčenstvem míhá,
by hasla v kalu a v sobectví vleku,
tou, kterou Kristus snil, v niž dobrý věří,
jež věčna pod úhlem děj světa měří.
Sta vynálezů nových! – Pravda svatá! –
Já ptám se ale: prospěly? a komu?
Čas nový denně přes nové dál chvátá,
plod nezrál jimi na poznání stromu.
Křivd lidských dál je míra vrchovatá,
květ shnilý uzrál v soud jen v třesku hromů,
že nechal plod shnít v událostí zmatku
a pracoval jak blázen – na pozlátku.
Teď mysli, století když uzavírá,
než nový věk mu do bran zabuší,
že orgii, která se v práci vtírá,
skřek obětí svých a vzlyk přehluší.
V rej poslední, mně zdá se, síly sbírá
a lije opijum jen do duší,
by lidstvo nevidělo vlastní bídy,
ve kokot masku halí Eumenidy.
Zda slyšíte, sem od Afriky břehů
do vašich tanců jak to duní z dálky?
To odvet na vylhanou vaši něhu,
na celou vaši lidskost bez morálky;
půl Evropy se svíjí v bičů šlehu,
půl uvázáno na řetezích války,
jež militarism drží v svojí pěsti –
To zvete pak své vzdělanosti štěstí?
A v středu Evropy, jíž vládnout chcete
svým uměním a mody svojí vkusem,
sta otroků duševních naleznete,
že musíte se odvrátiti s hnusem,
o rodný jazyk boje dlouholeté
se svádí pár mil dál a ďábla trusem
se sijí předsudky a pěstí sváry,
vše za pomoci elektřiny, páry.
Jak starý Babel po jazyků zmatku,
tak celá Evropa dnes připadá mi,
jak bursa lichých směnek, jejichž splátku
syn příštích dob novými získá klamy,
dům před bankrotem, k poslednímu svátku
kam sešli se pod věnci, pod cetkami,
kde připijí si na oko jen pružní
a mladí vínem, za které jsou dlužni.
Mí předkové kdys jednou pod Sinajem,
dí pověst, zlaté vztyčili si tele,
co patriarcha jich kryt mračen krajem
na rozmluvách dlel s bohem Israele.
Svým každý tak se zpíjel stejně rájem
a po svém způsobu se bavil skvěle,
až v orgie vír, ozářený blesky,
jim prorok pod nohy vrhnul svaté desky.
Svět dnešní tak si rovněž modlu stvořil,
ta sluje Zisk a zlatou miskou chřestí,
ó zpozdilec, kdo jí se nepokořil,
ten neví, co je radost ani štěstí;
ten hlupák se jen v utopiích mořil,
by z trní leda mohl si laur splésti
a umřít v konec chud a neoceněn,
však v idealu pevný, neproměněn!
Však my to nezměníme, madame, oba,
nač s lyrickými kvílet poety?
Své modly tak jak tak má každá doba,
kdo neholduje jim – je prokletý.
Nuž buďsi! – dobrý verš je časem skoba,
kam zavěsit lze provaz odvety;
toť Heineovo „peklo zpívající“
a věčné jest – jen toto chtěl jsem říci!